Šumava 2005

 27. – 29. 5. 2005

Splnili jsme, co jsme si po loňském výletě na Šumavu slíbili, a v květnu letošního roku jsme opět zorganizovali zájezd do jednoho z nejhezčích koutů naší země.
V pátek ráno vyjíždí 23 účastníků z Kutné Hory směrem na jih. Cestou se zastavujeme na pohádkovém krásném zámku Červená Lhota a jako všichni návštěvníci i my se obdivujeme jeho věrnému odrazu v hladině rybníka.
Po ubytování, které je stejně jako loni v bývalém sídle vojenské roty v Českých Žlebech, se vydáváme na podvečerní procházku směrem k hranicím. V místech dříve osídlených a obhospodařovaných dnes vládne příroda, klid a harmonie.
V sobotu nás autobus vyváží na Kvildu a odsud vyrážíme coby zdatní turisté na Knížecí pláně. Obec, jež dříve mívala kolem 500 obyvatel, byla po roce 1946 vysídlena a celá zničena. V roce 1992 zde byl péčí bývalých německých obyvatel obnoven hřbitov a na základech zbořeného kostela vztyčen 13 m vysoký kříž. V okolí hřbitova jsou nádherné vyhlídky na partie celých Knížecích plání a na vrcholy okolních hor. Nyní se zde setkávají četní turisté z obou stran hranic. Návštěvu většina z nich zakončí v nově postavené tradiční hospůdce poskytující výborné občerstvení. Z Knížecích Plání scházíme do obce Borová Lada, kde čeká autobus. Ti rychlejší z nás stihnou před odjezdem zajít i na nedalekou Chalupskou slať – vrchovištní rašeliniště s největším rašeliništním jezírkem (1,3 ha).
V nohách už máme kolem 13 km, ale protože je do večeře ještě daleko, po krátké poradě zastavujeme na parkovišti u Boubínského pralesa. Ten nás ale zklamal! Chodí se zde po širokých cestách a prales vidíme jen za plotem. Konstatujeme, že některé lesy na Kutnohorsku působí daleko divočejším dojmem. Zdravě unaveni zakončujeme večer posezením v příjemné hospůdce nedaleko našeho ubytování. Předpověď na neděli zní – tropická horka. Utěšujeme se, že na Šumavě to takové být nemůže.
V neděli ráno je to jasné – tropická vedra přes 30 °C asi nebudou, ale na náročnou trasu, jakou máme absolvovat, je tepla až příliš. Výchozím místem naší túry je Nová Pec, kam nás, po rozloučení se v místě ubytování, vyvezl autobus. Nejprve se jde velmi příjemně. Trasa totiž vede lesem a navíc podél Schwarzenberského kanálu, tzn. téměř po vrstevnici. Tento kanál je mimořádnou technickou památkou jižních Čech a zaslouží si, abych se o něm zmínila podrobněji. Kanál spojuje povodí řek Vltavy a Dunaje a překračuje tak hlavní evropské rozvodí. Byl vybudován jako významná dopravní cesta pro dřevo z obtížně přístupných šumavských lesů. První plavba se uskutečnila 12. 4. 1791 a po celkovém dokončení získal kanál délku 44 km. Zděné břehy mají vzdálenost 3,5 – 4 m a v obloucích jsou vyloženy žulovými plotnami. Průměrná hloubka koryta je 1 m. Kanálem se dopravovaly klády dlouhé až 24 m a oblouky musely být postaveny v takovém poloměru, aby nedošlo ke vzpříčení dřeva. Trasa vede i 429 m dlouhým tunelem pod horou Plešivec. Kanál je napájen vodou z 27 potoků, Plešného jezera a tří umělých nádrží. Plavba byla zakončena v roce 1892, za dobu provozu bylo splaveno 8 milionů m3 dříví.
Ovšem cíl naší cesty je nejvyšší hora české části Šumavy – hora Plechý (1378 m n.m.) Odbočujeme z pohodlné cesty podél kanálu a začínáme prudce stoupat. Cestou necestou vedoucí rozsáhlým kamenným mořem dorážíme k ledovcovému Plešnému jezeru (1 090 m n.m., 7,5 ha). Zde odpočíváme a nabíráme sil ke zdolání 220 m vysoké skalní stěny, které se tyčí na druhém břehu jezera. K pokračování směrem nahoru se rozhoduje jen část z nás. Na svahu nad jezerem se zastavujeme u 14,5 m vysokého žulového památníku básníka Šumavy Adalberta Stiftera. Ten mu zde, v obtížně přístupném srázu nad jezerem, postavili šumavští kameníci na místě, odkud rád shlížel do kraje. Pak stoupáme až na samý vrchol hory Plechý, který je však zalesněn a není z něho bohužel žádný výhled. A pak po kratším úseku po cestě kopírující statní hranici prudce klesáme dolů. Spěcháme zpět do Nové Pece, kde čeká autobus. Unaveni, ale plni dojmů a krásných zážitků, vydržíme i úmorné teplo v autobuse cestou domů. Všichni se shodujeme v jednom – neprochozených tras na Šumavě na nás ještě čeká hodně.
Krásy Šumavy – vycházka po červené turistické značce
Iva Kupecká
Když si vzpomenu na krásy Šumavy, vzpomenu si i na volně pasoucí se krávy. Asi se podivíte. Kdo by neznal krávy? Vždyť to jsou domácí zvířata, která jsou v každém kravíně a která se dojí. Ale kdo z nás je viděl na vlastní oči? Volně se pohybující i se svými potomky? A jsou opravdu tak přítulné a klidné nebo mají povahu zuřících býků, když se polodivoce pasou i se svými dětmi? Tak to jsme teda nikdo na naší vycházce na Šumavě určitě nevěděl. Šli jsme totiž po značené turistické trase, která vedla výběhem právě s výše uvedenými zvířaty, která měla u sebe spoustu svých potomků. My jsme pro ně byli evidentně něco jiného, zajímavého, nějaké hezké zpestření mezi žrádlem a krmením mláďat. A tak jak jsme se přiblížili, všechny krávy se zastavily a upřely na nás své velké, krásné a hluboké hnědé oči. Těmi nás upřeně sledovaly, dá se říci z očí do očí. Co se asi dělo v jejich hlavách? Zřejmě něco úplně jiného než v našich. My jsme horečně přemýšleli, zda se otočit a jít jinou cestou nebo dělat, že nikoho nevidíme a projít a co potom, když se budou chtít nějak přátelit nebo bránit svá mláďata? Terén byl evidentně silně podmáčený, s mnoha hovězími výkaly a rychlá chůze v tomto terénu pro nás nepřicházela v úvahu. Pro krávy jistě ano. A tak jsme tam stáli a nahlas přemýšleli, jak dál a krávy nás tiše upřeně pozorovaly. Až přišla záchrana. Stádem krav projížděl cyklista, krávy mu mírumilovně ustoupily a my „hrdinně“, co nejrychleji, za jejich stále upřených pohledů z očí do očí prošli…..
Chorvatské národní parky – 9. 9. – 18. 9. 2005
Veronika Lázňovská
Letošní zájezd Oblastního Sdružení vodohospodářů v Kutné Hoře byl naplánován do oblasti severní Dalmácie, s cílem poznat „vodní svět“ chorvatských národních parků. Z Kutné Hory nás čekal noční přejezd přes Rakousko a Slovinsko a ráno, před sedmou hodinou jsme za poměrně hustého deště dorazili do cíle naší první zastávky – národního parku Plitvická jezera. Po půlhodině „čekání na lepší počasí“ přece jen déšť přešel do slabého mrholení a bylo rozhodnuto, že Plitvická jezera navštívíme dnes a ne až při zpáteční cestě, jak bylo alternativně navrženo. Vyplatilo se. Byli jsme v celém národním parku sami. Tedy do té doby, než se počasí umoudřilo. To už jsme však měli park z větší části prohlédnutý, nafocený i natočený.
Národní park Plitvická jezera leží v nadmořské výšce 500 – 640 m. Je to soustava 16 jezer, propojených vodopády a kaskádami. Dolní jezera vznikla zřícením stropů podzemních jeskyň a jejich naplněním vodou. Národním parkem byly vyhlášeny v roce 1949, na seznamu světového přírodního bohatství UNESCO jsou od roku 1979. Říčka Plitvice, která dala jezerní soustavě jméno, nespojuje žádná jezera, ale spadá vysokým vodopádem z boku do kaňonu pod nejníže položeným jezírkem Novakovića Brod. Jezerní soustava tedy nevznikla v jejím řečišti, nýbrž na blízkých řekách Bijela Rijeka a Crna Rijeka. Teprve po vzájemném splynutí se jejich vody spojují s říčkou Plitvicí. Výsledná řeka se nazývá Korana. Nejvýše je položeno Prošćansko jezero – 639 m n. m. (je druhé největší v soustavě, 68 ha), hladina nejnižšího Novakovića Brodu je ve výši 503 m n. m. Největší jezero Kozjak (81,5 ha) je i nejhlubší (46 m) a abychom jej nemuseli celé obcházet, nechali jsme se přiblížit loďkou.
Jezera jsou propojena vodopády, z nichž nejkrásnější jsou Sastavci, vysoké 49 m. Nejvyšší vodopád je ten, jímž říčka Plitvice padá z výšky 76 metrů do kaňonu. Vody jezer mají různou barvu, od smaragdově zelené po sytě modrou. V zimě jezera zamrzají, v létě má voda teplotu do 24 °C.
V lesích žijí jak velké šelmy (medvědi, vlci, rysi) tak i hojnost vysoké a černé zvěře. V jezerech se to hemží rybami, dokonce jsme zahlédli i mořské hady, ale lov i koupání je zde zakázáno, aby se neničily unikátní travertinové nánosy na mechu, rostlinách a všem, co je ve vodě obsaženo. Cestování po národním parku nám usnadnil elektrický vláček, který jezdil v intervalu asi 20 min.
Nádherné zážitky jsme si ještě vychutnávali během asi dvouhodinové cesty do místa našeho ubytování, do vesničky nazvané Sv. Filip a Jakov. Druhý den byl odpočinkový, každý jej využil ke koupání a prohlídce okolí. Po večeři byla naplánována prohlídka nedalekého městečka Biograd na Moru, kterému vévodí barokní kostel z poloviny 18. století.
Třetí den jsme se vydali lodí do národního parku Kornati. V Kornatském národním parku je 109 ostrovů a ostrůvků, o celkové délce 47,5 km a šířce 8 km. Souostroví je pojmenováno po svém největším ostrovu Kornat. Většina ostrovů má tvar klasického jehlanu. Porostlé jsou subtropickou středomořskou vegetací. Až na pár výjimek jsou neobydlené (není na nich voda). Mají žluto-zeleno-hnědou barvu. Přestávka v plavbě byla na ostrově Dugi otok, kde žije asi 5 000 obyvatel. Zde jsme se vykoupali v jezeru Mir, které ačkoli je situováno nad úrovní moře, je v něm voda slaná, dokonce více než v samotném moři. Vyšplhali jsme se na skalní vyvýšeninu nad jezerem a otevřel se nám až odněkud kýčovitě krásný pohled na Kornatské ostrovy a mořské zálivy kolem dokola.
Následující den byla na programu Národní park Paklenica a jeho Paklenická soutěska v dolomitickém pohoří Velebitu., které se táhne v délce 145 km a dosahuje šířky místy až 30 km. Park se rozkládá v prostoru dvou dravých řek: Velika a Mala Paklenica, které obklopují nejvyšší vrchol jižního Velebitu (Vaganski vrch – 1758 metrů) a dále okolo strmých břehů obou řek, které se vlévají do moře u měst Starigrad a Selin. Národní park pak vypadá jako prodloužené údolí, téměř 8,5 km dlouhé. Spodní část údolí tvoří kolmé skály, které se tyčí až do výšky 400 metrů. Nejimpozantnější skála je Anica Kuk (715 metrů), která se stala atraktivním místem mnoha horolezců. Národní park je bohatý i na krasové jeskyně a prohlubně. Bohužel nejkrásnější z nich – Manita Peč byla v době našeho výletu zavřená z důvodu výpadku elektrického proudu (porucha agregátu). Většinu území parku pokrývá bukový les, který je na mnoha místech spolu s rakouskou jedlí stále ještě v původní a neporušené podobě. My jsme ve svém putování došli až k Paklenickému domu a kdo nelenil a vydal se ještě o pár set metrů výše, otevřel se mu pohádkový výhled na celé údolí pod ním. Po túře nás dovezl autobus do malebného městečka Stari Grad, kde jsme se vykoupali a vychutnali zasloužený odpočinek v podhůří Velebitu. Další volný den vybízel k lenošení u moře, procházce do nedalekého města Novi Grad či místní hospůdky na zmrzlinu, nebo dokonce někteří z nás nelenili a vyzkoušeli kvalitu místního tenisového kurtu náležejícího k našemu hotelu.
Ve čtvrtek nás autobus zavezl na prohlídku starobylého přístavního města Šibenik, jehož dominantami jsou pevnosti, které město obklopují. Na jednu z nich jsme vyšplhali, abychom si městečko prohlédli také z ptačí perspektivy. Vznik pevností se datuje do 12. století, do období bojů s Benátčany. K městu neodmyslitelně patří i katedrála sv. Jakuba, která se stavěla od roku 1431 téměř 130 let. Vznikla na základech původní románské stavby (zůstaly např.sochy Adama a Evy na severním Lvím portálu) v gotickém slohu a dokončena byla již v renesančním stylu, což je patrné zejména na kopuli katedrály. Vzniklo tak úchvatné dílo s délkou 39 m a výškou více než 30 m. Zajímavé jsou také bysty na kostelní zdi, které mají být karikaturou tehdejších obyvatel města. Výraz jejich obličeje má naznačovat, jak byli štědří při placení díla. Kdo zaplatil málo, ten byl vyobrazen s náležitou, ne právě atraktivní grimasou. Vedle katedrály na nábřeží jsme si prohlédli také Biskupský palác z poloviny 15. století, a dále pak Mořskou bránu a v centru města pak knížecí palác (v minulosti sídlo benátského místodržícícho), ve kterém je nyní městské muzeum. Na prohlídku muzea už nám ale nezbyl čas, protože odpoledne jsme strávili v dalším národním parku řeky Krky. Krasová řeka Krka je sice jen 72 kilometrů dlouhá, ale na své krátké pouti kaňonem do moře tvoří nesčetné množství vodopádů, kaskád, peřejí, jezer a jezírek doprovázených řadou krasových útvarů. V místě, kde je řeka snad nejpůsobivější a vytváří terasovité kaskády a na úseku 400 m padá jako vodopád jménem Skradinski Buk do hloubky 45 metrů jsme se v jejích peřejích, po vzoru slavného Vinetou, vykoupali. Byl to nezapomenutelný zážitek. Zvláštní šarm parku dodávají také četné historická a kulturní budovy, které dokládají, že lidé osídlovali tuto oblast od dávných věků. Jako vodohospodáři jsme obdivovali zbytky antického vodovodu římské Scardony. Jsou zde zachovány též prehistorické pozůstatky románských budov, ranně křesťanská basilika a několik mlýnů, které zůstávají stále funkční.
Páteční dopoledne pak patřilo prohlídce města Zadar. Historie osídlení Zadaru sahá až do 9. století př.n.l. Většina dochovaných staveb je ovšem až z období středověku. Nejvýznamnější stavební památka je patrová rotunda sv.Donáta z 9. století, která stojí na okraji bývalého římského fóra. Dalšími zajímavými památkami, které jsme si nemohli nechat ujít jsou románská katedrála sv.Anastázie ze 13.století, bazilika sv. Jana Křtitele a gotický františkánský klášter. Jako vodohospodáři jsme nemohli opomenout navštívit Náměstí pěti studní (Trg pet bunara), pod kterým se nachází obrovská podzemní cisterna s vodou, která městu sloužila jako téměř nevyčerpatelná zásobárna pitné vody během obléhání města osmanskými vojsky. Město jsme opustili renesanční Městskou bránou z roku 1543.
Poslední necelý sobotní den byl pak ve znamení balení věcí a posledním rozloučením s mořem a krásnou, slunnou Dalmácií.
Na zpáteční cestě domů jsme v kruhu vodohospodářů plánovali příští zájezd, který se po několika odkladech již snad uskuteční, a to do severní části Evropy – kouzelné Skandinávie. Pojeďte s námi. Předpokládaný termín je od 16. 6. 2006 na cca 12 dní
Výlet do Ždárských vrchů – 23. – 24. 9. 2005
Šárka Tichá
Letošní září bylo co se počasí týče mimořádně vydařené. Rozhodli jsme se využít nádherného babího léta a rozloučit se s prázdninami výletem do Ždárských vrchů.
Volant malého autobusu bezpečně vedl náš dlouholetý člen Papa Kuřátko. Osazenstvo zájezdu činilo 16 osob – členů a příznivců našeho sdružení a především dětiček, pro které byl výlet pořádán především. V Krucemburku k nám ještě přistoupili manželé Kujanovi s oběma dcerami. Autobus byl plný, všichni jsme se totiž vybavili spacími pytli pro případ chladné noci.
Z obce Herálec jsme vyrazili po modré směrem do centra Žďárských vrchů, abychom zdolali Devět skal – nejvyšší vrchol Žďárských vrchů (836 m n.m.). Odsud jsme se spustili do obce Křižánky, která je řekou Svratkou rozdělena na České a Moravské Křižánky. Potěšili jsme se pohledem na mnoho zachovalých staveb lidové architektury (od r. 1995 je obec památkovou rezervací) a pokračovali směrem ke skalnatým útvarům zvaným Čtyři palice. Výhledy, které se tu dříve naskýtaly, jsou dnes už zarostlé okolním lesem. Zato jsme mohli pozorovat skupinky horolezců při zdolávání některé ze čtyř majestátních skal, které daly tomuto místu jméno.
Cestou do Krucemburku jsem se zastavili na opulentním obědě v hospůdce v obci Údavy. Ubytováni jsme byli v rekreačním středisku obce Krucemburk, přímo na břehu rybníka s nezvyklým jménem „Řeka“. Rybník je napájen Doubravou, která nedaleko odsud pramení. Večer jsem připravili ohníček, opékali klobásy, povídali si a bylo nám hezky. Noc byla poměrně teplá a spacáky ani nebyly nutné.
Vzbudili jsme se do slunečného barevného podzimního dne. Rozhodli jsem se seznámit se i s nejbližším okolím. Děti s nadšením krmily divoká prasata v nedaleké oboře, na jejich přání jsem zašli i za telátky do blízkého kravína, který jsme si s odborným výkladem prošli už loni. Vyšli jsme na Křížový vrch nad obcí a pokochali se výhledem na půvabné okolí a zastavili jsme se i na místním hřbitově u hrobu malíře Jana Zrzavého. Ten si právě zde určil místo svého posledního spočinutí.
Víkend utekl jako voda a bylo třeba pomýšlet na návrat. Rozloučili jsme se s Kujanovými, kteří nám byli vzornými hostiteli i skvělými průvodci. Už jsme s nimi předběžně naplánovali další místa, která zde můžeme navštívit příště.

Šárka Tichá

 

Napsat komentář