Šumava 2012

Zájezd na Šumavu začíná za deštivého počasí ve středu 27. září 2012 odjezdem z autobusového nádraží v Kutné Hoře, něco málo po osmé hodině. O poznávání krás Šumavy se sešlo třicet zájemců. Naším cílem je útulný a dobrým jídlem provoněný penzion paní Petříkové, čp. 131 v obci Nové Hutě. Máme štěstí, ještě než dojedeme na místo, počasí se zlepšuje, déšť přestává a vykukuje sluníčko. Nic tedy nebrání vyrazit na první odpolední prosluněnou túru, no, spíš vycházku. 02Účastníci zájezdu se dělí na dvě části s tím, že jedna, menší skupinka se vydává z Nových Hutí na Chalupskou slať a zase zpět. Druhá, podstatně větší skupinka2 míří do obce Kvilda. Není zcela jasné, co do obce Kvilda všechny přitahuje, buď to může být óda na místní bezkonkurenční cukrárnu nebo zvědavost na obec, známou jako jedno z nejchladnějších míst v ČR, místo s největším ročním srážkovým úhrnem. Někteří, pro přesnost dvě kolegyně ještě stihnou prohlídku Jezerní slatě, která se nachází poblíž obce Kvilda. Zpátky vydáváme přes místní část Vilémov 1070 m n. m a do penzionu se vracíme s  rancem hub3.  03

04Druhý den, tj. 28. září se budíme do slunečného rána. Začínáme exkurzí na vodní elektrárně Vydra4. Prostřednictvím expozice na elektrárně Vydra doprovázené obšírným výkladem zaníceného pracovníka ČEZu se vracíme na Šumavu dávno minulou, člověkem téměř nedotčenou. Seznamujeme se s počátky těžby dřeva ve Schwarzenbergských lesích. A kdo za tím vším stál? Především rod Schwarzenbergů, který vlastnil rozsáhlé lesní pozemky a dále shoda náhod, kdy na schwarzenberské panství přichází pouze 13-letý Josef Rosenauer a stává se učněm místního bažantníka. Jeho nadání zejména pro zeměměřictví si u dvora všimnou nedlouho poté, co se vyučil a stal   lesním adjunktem a posílají mladého Rosenauera do Vídně na studia, kde se stává zeměměřičem. Po návratu zpět na panství se zabývá mimo jiné i odvodňováním pozemků a přitom již postupně spřádá plány na soustavu kanálů umožňujících splavování dříví jak do Vídně, tak do Prahy, kde je nedostatek palivového dříví. Poté, kdy svým nápadem zaujal knížete Jana Swarzenberga a přesvědčil ho o realizaci, byl postaven v letech 1789 – 1791 kanál pro plavbu dříví do Dunaje (mimo jiné do jiného povodí). Dalším takovým plavebním kanálem byl   Vchynicko-tetovský plavební kanál budovaný v letech 1799 až 1800, který převáděl a převádí část vody z vodního toku Vydra do vodního toku Křemelná a tím dochází k řešení problému při plavení dříví a to k obejití balvanitého, nesplavného koryta vodního toku Vydra.

05Vybudovaný plavební kanál nesloužil jen k plavbě dříví, ale v 19. století přišel pražský podnikatel Čeněk Bubeníček s nápadem vybudovat poblíž kanálu pilu na vodní pohon a zpracovávat dřevo v místě. Dochází tedy k výstavbě Čeňkovy pily5 (jméno po majiteli), v současné době přebudované na malou vodní elektrárnu na kterou je voda přiváděna pomocí historických vantrok. Další stavbou s Vchynicko-tetovským plavebním kanálem je vodní elektrárna Vydra umístěna cca 700 m nad Čeňkovou pilou, která rovněž využívá vodního potenciálu z kanálu (v současné době se jedná o nejvýkonnější vodní elektrárnu na Šumavě). 06Ještě si prohlédneme nedaleko ležící Čeňkovu pilu (u soutoku Vydry a Křemelné, soutokem těchto dvou řek vzniká řeka Otava6 ), cestou se nezapomeneme zastavit u smrku7 07vysazeného jedním z milovníků Šumavy Bedřichem Smetanou v roce 1867 a autobusem přejíždíme na Antýgl, kde autobus opouštíme a pěšky se vydáváme na naplánovanou trasu.

Jdeme proti proudu Hamerského potoka, cestou v osadě Hamry nás zaujmou podél koryta navršené malé kopečky – zbytky po těžbě zlatonosných písků. Stoupáním dojdeme až na Horskou Kvildu, cca 5 km od Kvildy, kde žije cca 99 obyvatel, nadmořská výška obce 1070 m n.m. Obec je známa především mínusovými teplotními rekordy. Do správního území Horské Kvildy spadá rovněž statek Danielhof, dlouhodobé sídlo rodu Klostermmanů, příbuzných a předků spisovatele Karla Klostermanna. Zapomenout bychom neměli ani na pozůstatky Zlaté stezky, po níž se z Pasova do Čech dopravovala sůl (stezka zanikla za třicetileté války). A teď ještě taková zajímavost, po cestě se nedá nevšimnout si a minout pěkný a zároveň luxusní hotel Rankl se širokou nabídkou občerstvení a služeb, kde se zastaví snad každý kolemjdoucí, nás nevyjímaje. 08Za zmínku stojí také malý domek za hotelem, kolem něhož jsou rozmístěny dřevěné ručně vyřezávané sochy v životní velikosti. Ta, která zaujme okamžitě, je socha Rankla Seppa8, údajného posledního šumavského obra, který zde žil a po kterém se zdejší lokalita přejmenovala. Jednalo se o příbuzného spisovatele Karla Klostermmana, Tento obr, který měřil 213 cm, žil na zdejší nehostinné samotě se svoji rodinou. Je to právě ten Rankl Sepp, jistě si vzpomínáte, o kterém jste četli v jenom z Klostermanových románů a to „V ráji šumavském“. Ten, kdo zde postavil dřevěnou sochu měřící 200 cm, je pan Ladislav Pavel, poutavý vypravěč a otec Pavla Pavla, jež se zabýval přemísťováním kamenných soch na Velikonočních ostrovech. Zajímavou sochou v životní velikosti je lyžařka, předlohou byla žena pana Pavla a jak ten rád říká, v zimě ji bývá vidět jen bambule od čepice. V jedné z dalších soch poznáváme svérazného Chaplina.

09Na rozcestníku za Horskou Kvildou se vydáme směrem na Zhůří a je to překrásná trasa s nádhernými vyhlídkami9 na podzimem zbarvenou Šumavu. Pak sestupujeme podél Zhůřského potoku k Turnerově chatě10 ležící v kaňonu řeky Vydry v místě soutoku Zhůřského potoka s Vydrou, údajně jediné chatě umístěné v I. zóně Národního parku Šumava. 10Chata byla postavena (původně jen jako srub) v roce 1888, následně přestavěna na hostinec, který ve dvacátém století dvakrát zcela vyhořel.   Chata se nachází asi v polovině nejznámější šumavské vycházkové trasy zvanou Povydří, mezi Čeňkovou pilou a Antýglem,   je to právě ta cesta, která byla vybudovaná pro snadnější přiblížení dřeva na pilu.

11aA teď ta úžasná cesta podél řeky Vydry11a, řeky, která sice nemá svůj pramen a vzniká soutokem Modravského potoka a dalších dvou menších potůčků nedaleko obce Modravy, ale i přesto se jedná o nejkrásnější řeku Šumavy. 11Vlivem rozpadu žulového masívů je řečiště plné proudící vodou opracovaných kamenů11 zvaných „Obří hrnce“. Není divu, v místech naší trasy má řeka Vydra místy spád přes 55 promile. Dost romantiky, nastupuje se do autobusu a zpět do Nových Hutí, večeře čeká.

Třetí den tj. 29. září odjíždíme autobusem do obce Kvilda a dále místním ekobusem do míst bývalé osady Bučina, která byla součástí Kvildy, v současné době se nachází v I. zóně Národního parku Šumava. Nadmořská výška je 1162, v minulosti byla nejvýše položenou obcí v Čechách, založenou v roce 1770. V roce 1890 zde žilo 466 obyvatel, v roce 1939 měla obec 320 obyvatel, v roce 1946 byla vysídlena a v roce 1956 zničena. V současné době je zde obnovená kaple sv. Michala a rekonstruovaný hotel Pešlova chata. 12Všechny nás zaujal památník železné opony12, asi stometrový udržovaný úsek s ostnatým drátem, strážní věží a informační tabulí (pro upřesnění – nestojí na původním místě). Co dál tu je možné vidět? Památník šumavským lesům13: „Šumavským lesům na paměť násilí 1991 – 2012“, instalovaný 31. 8. 2012 Občanským sdružením Zachráníme Šumavu.13

Z Bučiny již směřujeme k hraničnímu přechodu Bučina/Finsterau v nadmořské výšce 1126 a pokračujeme po bavorském turistickém značení, tj. po sovičce, na území Bavorska. Po necelém půlkilometru příkrého stoupání omlazujícím se lesem, s výhledy skrz pahýly uschlých smrků, dojdeme ke kříži ve výšce 1263 m n. m. (Siebensteinkopf). 15Je odsud krásný výhled do okolí15, za pěkného počasí je možno vidět i vrcholky Alp. Užíváme si krásné přírody, slunečného počasí a míříme si to zpět na území ČR. Po cestě nás ještě zláká odbočka k vodní nádrži, neváháme a jdeme se podívat. 14Nádrž, která vznikla na začátku 19. století, se jmenuje Reschbachklause a nachází se u Sedmiskal (Sienbensteinkopfu)14, na území Bavorska. Byla vybudována na místě původního rašeliniště a sloužila k plavbě dříví. V současné době místní ochránci stojí před otázkou, zda ponechat tuto technickou památku nebo vrátit místo do původního stavu, tj. historické vodní dílo odstranit. 16Pár fotek a zpět na naší trasu, která vede k pramenům Vltavy16. Jedná se vlastně o pramen Teplé Vltavy, která je považována za hlavní pramennou větev, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m), ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. My však můžeme pouze k původnímu symbolickému prameni nejdelší české řeky, tj. Vltavy (délka 430 km, Labe 358 km), kde se nachází i symbolická socha Vltavy. V minulosti zde stála chata Klubu českých turistů, za války pak tábor válečných zajatců a v roce 1953 byla chata zlikvidována a území bylo až do roku 1989 nepřístupné. Zároveň se jedná o místo, kde se nachází rozvodí Severního a Černého moře.

17K jednomu z pravděpodobných pramenů Teplé Vltavy byl po dlouhých jednáních s ochránci povolen a následně vybudován v roce 2010 dřevěný cca 120 m dlouhý chodník na kůlech17. Poté, co byl dokončen, na chodník spadlo na několik suchých stromů a místo povolení vykácení dalších již suchých a poškozených stromů podél chodníku, následoval pro nebezpečnost zákaz vstupu na chodník a letos v říjnu úplná demontáž dřevěného chodníku – lávky.

18Pokračujeme lesem a to až do obce Kvilda, kde si prohlédneme místní muzeum zaměřené na život v obci Kvilda, součástí je 20-ti minutový dokumentární film o historii obce Kvilda a o životě v tomto krásném šumavském údolí. Cestou z Kvildy zpět do Nových Hutí si část osádky autobusu vystoupí, aby si ještě došla na Chalupskou slať18. Do místa ubytování již musí ale pěšky. Nevadí, jen kdyby nepršelo, i když i za deště je Šumava krásná!

Poslední čtvrtý den, tj. neděle 30. září. Počasí, které nám přeje po celou dobu pobytu na Šumavě je i poslední den skvělé, ráno začíná sluníčkem, které svítí už i při pravidelné každodenní ranní rozcvičce před penzionem paní Petříkové.

Sbalit věci, rozloučit se s paní domu a jede se do obce Srní. Obec Srní se rozkládá v nadmořské výšce 858 m n.m., založena 1726 jako dřevařská obec. Zajímavostí obce je zděný kostel Nejsvětější trojice, který je kulturní památkou. Dále pak vzpomínkový park instalovaný na místě v roce 1984 zrušeného parku se „Stolcem smíření“ a s pamětní deskou s nápisem „Karel Klostermann – Apoštol smíření mezi Čechy a Němci“. Karel Klostermann měl v Srní sestřenici u které často pobýval a odehrává se zde několik Klostermannových románů. Stačí – takže nejprve do informačního centra, vyzvednout mapky, známky do svých památníčků, obtisknout razítka. Kdo nemá turistickou knížečku zaplněnou známkami s fotkou navštíveného místa, jako by nebyl. Ale ty turistické známky bývají dost pěkné, i razítka bývají nápaditá.

19Vycházka do okolí obce představuje mimo prohlídky krásných scenérií šumavské přírody i exkurzi po vodních dílech. Jde se k vyrovnávací nádrži19, která se nachází na potrubí převádějícím část vody z Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, kanálu částečně obkružujícího obec Srní. Kanál vede až na elektrárnu Vydra a to za pomocí v zemi uloženého potrubí. U nádrže se skupina dělí, někdo se jde podívat na vodní zámek, to je stavba, kterou je řízen objem vody přitékající potrubím z plavebního kanálu na vodní elektrárnu Vydra, někdo zamíří na místní Klostermannovu vyhlídku s vyhlídkou na řeku a na hrad Kašperk. Někteří z nás se prošli podél otevřeného vodního kanálu určeného k plavení dříví.

A nakonec jsme se všichni sešli v Srní a museli jsme konstatovat, že čtyřdenní pobyt na Šumavě20, krásné Šumavě21 definitivně končí a jede se domů.20

21

 A něco navíc

Kvilda je nejvýše položená obec v ČR a to v 1065 m n.m., žije zde 175 obyvatel a ze zajímavostí zde stojí za zmínku novogotický kostel sv. Štěpána v centru obce.

Jezerní slať, někdy také nazývaná Kvildská, se rozprostírá ve výšce 1058 –1075 m n. m v prostoru mezi obcemi Kvilda a Horská Kvilda na rozvodí mezi Otavou a Vltavou. Svou rozlohou je čtvrtou největší slatí na Šumavě a jedním z nejstudenějších míst na našem území.
Převážnou část rašeliniště tvoří klečová forma borovice blatky a vzácná rašelinná květena. Žijí tady i některé vzácné druhy živočichů – např. myšivka horská a rejsek horský.

Chalupská slať je rašeliniště přechodného typu mezi údolním a horským vrchovištěm. Nachází se 1 km severně od Borových Lad v nadmořské výšce 910–950 m n. m. Rozloha slati je 137 ha. Slať leží na levém břehu Teplé Vltavy nad jejím soutokem s Vydřím potokem. Nachází se zde největší rašelinné jezero v Česku – má rozlohu 1,3 ha. V jezírku je několik plovoucích ostrůvků. Ochrana je zde zaměřena zejména na řadu původních rostlinných druhů rašeliništních rostlin. Kolem jezírka a ve slati roste rašelinná kleč, smrky, borovice blatka, suchopýr pochvatý, aj. Na jezírku jsou plovoucí ostrůvky porostlé trsy rosnatky okrouhlolisté a dalších rostlin.

Vchynicko-tetovský plavební kanál je umělý vodní tok (dalo by se říci náhon), který sloužil v minulosti pro plaveníšumavskéhodřeva. Obchází nesplavný úsek Vydry pod Antýglem. Vodní cesta o celkové délce 13,6 km spojovala řečiště Vydry s říčkou Křemelná.

Začíná u obnoveného Hradlového mostu ve výšce 940 m nad mořem zhruba na polovině cesty mezi Modravou a Antýglem, odkud je odváděna voda z řeky Vydry do vybudovaného kanálu. Pokud není zvětšený průtok, zůstává balvanité řečiště Vydry v tomto úseku skoro prázdné. Teprve drobné přítoky a hlavně Hamerský potok zčásti naplní její koryto. Nahnědlá, ale křišťálově čistá voda z rozsáhlých šumavských rašelinišť protéká volně kanálem, který je široký 3–5 m a v necelé metrové hloubce prosvítá převážně písčité dno. Jen v místech zúžení u skluzu, vytvořeného z obrovitých vyhlazených žulových bloků, zvyšuje voda svoji rychlost. Právě tento úsek dokumentuje umění tehdejších kameníků nejlépe. Před osmým kilometrem má kanál nadmořskou výšku 897 m. Na zhruba 9. km prochází kanálem Luční potok (Wiesenbach), na kterém je Kubelbeckova pila. Kanál se vine téměř po vrstevnici ve srázných svazích Kostelního (1012 m) a Spáleného vrchu (1013 m). Ve výšce 890 m na Mechově (Mosau) dnes vtéká voda do potrubí, zatímco další koryto kanálu směrem do Křemelné slouží jen jako přepad, odkud prudce spadá podzemními rourami do Křemelné. Vyústění je v dnešní době ve špatném technickém stavu.Vchynicko-Tetovský plavební kanál již dlouho neslouží pro plavení dřeva a zůstává, byť v pozměněné podobě, kterou mu daly úpravy ze třicátých let 20. století, do dnešní doby svědectvím rozsáhlých technických znalostí a organizačních schopností nejenom svého tvůrce inženýra Josefa Rosenauera, ale i prostých tesařů a jiných dělníků, kteří na jeho stavbě pracovali za velmi těžkých podmínek. Atmosféru této části Šumavy 19. století ve svých románech zvěčnil spisovatelKarel Klostermann.

Zřízení plavebního kanálu a rozšíření těžby dřeva dalo podnět k další vlně osidlování této části Šumavy. Již Rosenauer počítal s 312 stálými dřevorubci, pro něž bylo nutno postavit domky buď ve stávajících vesnicích, nebo v nově založených osadách. V té době vznikla v Dlouhé Vsi charakteristická řada 22 dvojdomků pro 44 rodin, nově byla postavena obydlí ve vsi Nová Studnice (13 domků), Zelenohorský Dvůr (18 domků), Zelenohorská Huť (38 domků), Filipova Huť (17 domků), Schatzův Les i dalších. Tyto osady byly komunistickou vládou po roce 1948 prakticky vymazány z mapy.

Vodní elektrárna Čeňkova Pila– v roce 1912 byla pila přestavěna na vodní elektrárnu, která pomocí 8 km dlouhého vedení na dřevěných sloupech zásobovala elektřinou celé město Kašperské Hory. Elektrárna ,vybavená Francisovou horizontální turbínou firmy J. M. Voith se spádem 9,3 m, je národní technickou památkou (možnost prohlídky). Zařízení je dodnes v provozu s tím rozdílem, že vyrobená energie je dnes předávána vodní elektrárně Vydra. Průměrná roční výroba je 500 MWh.

Smetanův smrk– nedaleko elektrárny Čeňkova pila – smrk zasazený Bedřichem Smetanou při návštěvě majitele pily v roce 1867.

Vodní elektrárna Vydra– v blízkosti mostu přes Vydru – byla vybudována v letech 1937 – 1942 za účelem využití vodního potenciálu Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, jehož význam spolu s omezením těžby dřeva klesal. Autorem technického řešení byl, stejně jako u elektrárny pod Černým jezerem, Ing. Karel Kosek. Voda z kanálu poblíž Mechova (Mosau) je přivedena podzemní štolou do akumulační nádrže u bývalé osady Sedlo a odtud putuje přes vyrovnávací komoru (tzv. vodní zámek) až k elektrárně na břehu Vydry. Tím je dosaženo celkového spádu 240 m a výkonu elektrárny 6,4 MW. Dnes je elektrárna Vydra stejně jako elektrárna Čeňkova pila funkční technickou památkou. Akumulační nádrž o objemu 67000 kubických metrů je spolu s železobetonovou vyrovnávací komorou zvanou vodní zámek součástí „Srnského okruhu“ – 9 km dlouhé vycházkové trasy vedoucí ze Srní.

Antýgl je bývalý královský dvorec Otýgl a leží uprostřed louky v malebném údolí řeky Vydry v Šumavském národním parku. V   16. až 19. století zde pracovala sklárna, která vyráběla duté sklo a páteříky (skleněné kuličky pro růžence). Protože sklárna měla jen jednu pec – „ein Tigel“, získalo místo dnešní název Antýgl. Historický dvorec, který dnes slouží jako zájezdní hostinec, tvoří skupina roubených i zděných stavení.   Celá stavba je typicky šumavská a rozlehlá. Stavení má polovalbové šindelové střechy, široké nízké štíty s vyřezávanými obrazci v bednění nebo se skládanou okenicí. Zvonička a kaplička je typická pro královské dvorce. Vikýřům se říká volská oka.

Převod vody do vodní elektrárny Vydra (převzato z brožutry ČEZ): 9, 2 km voda teče původním Vchynicko-tetovským plavebním kanálem. U obce Mechov jsou povrchové vody svedeny do podzemního kanálu o délce 3218 m a se spádem 10 m a končí v akumulační nádrži u bývalé obce Sedlo. Akumulační nádrž má objem 67 000 m3,, půdorysné rozměry jsou 115 x 155. Dále voda putuje železobetonovým potrubím o délce 546 do vyrovnávací komory, tzv. vodního zámku. Z vodního zámku teče voda tlakovým potrubím o průměru 100 cm a délce 900 m a se spádem 245 m na lopatky dvou Francisových turbín. Celkový spád je 293 m.

 Osobnosti navštíveného kraje:

Josef Rosenauer (pravděpodobně 26. února 1735 Chvalšiny10. března 1804 Český Krumlov) byl český inženýr, který vyprojektoval a postavil Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský plavební kanál.

Josef se narodil v Chvalšinách jako nemanželské dítě Voršily Traxlerové, dcery tesaře Martina Traxlera. Ačkoliv by měl nést jméno po svobodné matce, byl 26. února pokřtěn s příjmením Rosenauer; otec jej však nikdy nepřiznal.

Od 13 let se učil u lesníka Petra Lambechara, který spravoval bažantnici v nedalekém Červeném Dvoře. Během učení asi prokázal mimořádné schopnosti pro lesnictví, možná i pro práci geometra, protože vyhovění jeho žádosti o služební povýšení z roku 1758 bránil jen nemanželský původ. Listina Marie Terezie z 20. listopadu odstranila i tuto překážku a roku 1759 Rosenauer nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Na počátku 60. let studoval na náklady zaměstnavatele na tzv. inženýrské akademii ve Vídni, kterou ukončil v květnu 1770 s výborným prospěchem. Následujícího roku získal titul schwarzenberského knížecího lesního inženýra. V roce 1774 se Josef Rosenauer po složení zeměměřičských zkoušek stal také přísežným zemským zeměměřičem.

Jako zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství vypracoval návrh umožňující levnou dopravu dřeva z nepřístupných pralesůŠumavy v povodí Vltavy svahovým plavebním kanálem přes hlavní evropské rozvodí do řeky Große Mühl a dále do Dunaje. Odvážný návrh předložil knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenberku v roce 1774, ale schválen byl až knížetem Janem ze Schwarzenberku v roce 1779. Samotná realizace začala po deseti letech v roce 1789 a první část – 39,9 km dlouhý tzv. starý kanál vedoucí od potoka Zwettelbach k Jelenímu potoku – byla zcela dokončena v roce 1793. Rosenauer se obával nedostatku vody z přítoků plavebního kanálu a raději ve stavbě nepokračoval, druhá část (nový kanál) byla postavena podle Rosenauerova projektu až v letech 18211822.

Josef Rosenauer také vypracoval projekt kanálu, který by obcházel nesplavné části Vltavy: u dnešní lipenské hráze měl opustit říční koryto a pokračovat v trase, které odpovídá dnešní silnice do Vyššího Brodu. Kanálem by se mohly plavit vory, dříví i polena, zároveň voda mohla pohánět okolo dvaceti pil. Ač byl kanál schválen v roce 1785, realizace se odložila pro výši pozemkových daní a projekt se nakonec nikdy nerealizoval.

Kníže Josef Schwarzenberg na konci 18. století pověřil zkušeného Rosenauera, tehdy již ředitele schwarzenberské plavby, navržením systému plavení dřeva z oblasti Modravy a Roklanu. Návrh Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, který obcházel nesplavný úsek řeky Vydry pod Antýglem (Povydří) spojením s Křemelnou, kníže schválil a okamžitě začal být budován.

Josef Rosenauer stál také u zřízení plavebního kanálu pro plavení dříví na řece Aist v Horním Rakousku. Zemřel na jaře 1804 v 69 letech ve svém domě na následky neúspěšné operace močových cest,

Ing. Karel Kosek žil 1882 – 1960. Absolvoval vysoké učení technické a rozsáhlá znalost cizích jazyků mu umožnila studium světových poznatků o stavbě vodních děl. Pracoval jako inženýr – adjunkt Zemského výboru v Praze. Mimo mnoho jiných vodních staveb, navrhl využít 9, 2 km Vchynicko-Tetovského kanálu pro přívod vody do jim navržené vodní elektrárny Vydra. Stavba byla zahájena 1937, dokončena 1942.

Karel Klostermann, žil 1848 až 1923, spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy. Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí[3].

Odkazy:

http://horskakvilda.eu/is/info.htm – historie Kvildy

http://www.risy.cz/cs/turisticke-ris/sumava/historie-sumavy/tezba-a-plaveni-dreva/ – plavba dříví na Šumavě

http://www.treking.cz/regiony/chalupska-slat.htm – Chalupská slať

http://www.moskyt.net/sumavsky-obr-rankl-sepp – Rankl Sepp – o postavě z Klostermmanova románu, který skutečně žil

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/moravskoslezsky-kraj/1297-6510-dvoumetrovy-dubovy-sepp-rankl-cni-na-horske-kvilde.html – o soše Rankla Seppa

Napsat komentář