Švýcarsko 2011

1O půl čtvrté ráno dne 15. září 2011 začíná další zájezd1vodohospodářů z Kutné HoryKONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA za poznáním, tematicky orientovaný i na vodní hospodářství, vodohospodářské zajímavosti. Tentokrát se jedná o krátký výlet do země spojované s nádhernou nedotčenou přírodou, kde se ve svazích místních hor pasou krávy Milky. Poté co překonáme některá úskalí s orientací po České republice a dáme dohromady celou osádku autobusu včetně průvodce cestovní kanceláře Inex, tzn. 23 osob z naší skupiny a dalších 23 cestujících doplněných cestovní kanceláří, vyrážíme přes Německo, Rakousko,  Lichtenštejnsko do Švýcarska.

Švýcarsko, s rozlohou 41 295 km2, kde žije 7,8 mil. obyvatel, hlavní město je Bern a kde mají čtyři oficiální úřední jazyky (němčinu, italštinu, francouzštinu a rétorománštinu) 3, je rozděleno do 26 kantonů (20 kantonů a 6 polokantonů)4, přičemž každý kanton má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet, dokonce i ústavu. Našim hlavním cílem je kanton Walis.

4

Švýcarskem probíhá hlavní evropské rozvodí, tedy čára oddělující toky směřujíc do severoevropských moří (v případě Švýcarska do Severního moře) tam ústí Rýn, jedna z nejdelších řek Evropy (odvodňuje 68% území), od toků směřujících do moří jihoevropských (Středozemního moře – Rhona, Ticino a další a do Černého moře – Inn).

Největší jezera Švýcarska: Ženevské jezero- jedno z největších jezer Evropy (580 km2), Bodamské jezero (536 km2), Neuchátelské jezero (215 km2), Lago Maggiore (210 km2), Lucernské jezero (113 km2), Curyšské jezero (88 km2) a další.

Švýcarsko pokrývají Alpy, Přední Alpy a Jura. Tyčí se zde 46 vrcholů nad 4 000 m n. m. a nechybí tu ani nejdelší ledovec v Evropě a to Aletschský ledovec5, dlouhý 24 km (vedený v seznamu UNESCO).

Zajímavostí Švýcarska je bezpochyby Glacier Expres – nejpomalejší expres na světě, umístěný do nejkrásnějšího místa ve Švýcarsku, který při své cestě, která trvá 7, 5 hod. přejíždí 291 mostů, projíždí 91 tunely a končí v průsmyku Oberalpass ve výšce 2033. My jsme se s ním svezli z Täsche do Zermattu. Všeobecně železnice zde má zelenou a je možné říci, že Švýcarsko je protkané kolejnicemi. Velkou zajímavostí jsou i mnohé tunely. Nejdelší z nich je právě ve výstavbě a má být dokončen v roce 2017 a svoji délkou 54 km bude nejdelší na světě (Gotthard basis tunel).

Čím je Švýcarsko ve světě známo? Neodolatelnou čokoládou6, kvalitním sýrem (ementál) lahodným vínem (odrůda Chasselas, Sylvánské, Ryzlink-sylvánské a samozřejmě červené odrůdy Pinot Noir, Geway a Merlot), výrobou nožů a především výrobou hodinek, které nemají ve světě konkurenci.

Symbolem Švýcarských hor je bernardýn7, který zde v minulosti působil jako horský záchranář při záchraně lidí z lavin. V současné době se již pro svoji velkou váhu nevyužívá, ale nezapomnělo se na něho a dokonce má i své muzeum. Typickým švýcarským hudebním nástrojem je alpám- alpský roh (jeden ze symbolů země)8.

První den našeho zájezdu byl věnován přesunu z České republiky do Švýcarska, do Saas Almagell9, místa ubytování ve výšce cca 1400 m n.m.3a Naše cesta vedla mimo jiné kolem Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska, následovala krátká zastávka již na území Švýcarska za městem Chur v Disentis/Mustér – benediktinský klášter sv. Martina10 z 8. století, jehož současný rozlehlý komplex byl dobudován v 18.století, s barokním kostelem a jehož součástí je Klášterní muzeum a románská kaple Marienkirsche. Pro zajimavost ještě uvádím, že z tohoto města vyjíždí Glacier Expres a jeho cílová stanice je Zematt. Dále jsme pokračovali proti toku Rýna až do průsmyku Oberalp11 obklopeného nádhernými přírodními scenériemi, následoval průsmyk Furka se zastávkou12 v těsné blízkosti ledovce Rhonegletsche13 a 14 a poté ubytování ve večerních hodinách v pěkném hotelu Monte Moro15.

Druhý den zájezdu jsme si prohlédli největší evropskou přehradu Grand Dixence 17 . Autobusem jsme po opravdu úzkých serpentinách (obdiv patří oběma řidičům) dojeli až k patě hráze, kde je možno navštívit stálou expozici, která se zabývá bohatou historií vodního díla nebo pokračovat pěšky případně lanovkou až ke koruně hráze přehrady, kde na každého dolehne mohutnost vodního díla17a. Zároveň je to místo nádherných přírodních scenerií18, pohled na vodní nádrž Leč de Dix nad níž se tyčí Mont Blanc de Cheillon (3 870 m n. m.).19

Přehrada Grande Dixence je betonová nádrž na řece Dixence na začátku údolí Val d’Hérens v kantonu Valais. S 285 m vysokou hrází je nejvyšší v Evropě a pátou nejvyšší na světě. Prvořadým úkolem přehrady je výroba elektrické energie. Jsou zde 4 elektrárenské výrobny (Chandoline, Fionnay, Nendaz, Bieudron s 15 Peltonovýma turbínama) o celkovém výkonu 2 069 MW, což znamená roční produkci 2 miliard kWh, dostačujících pro napájení 4 milionů domácností (1/5 Švýcarska). Obsah jezera Lac des Dix (rezervoár dlouhý asi 4 km a 284 m hluboký) je až 400 milionů m³ vody.

Přehrada Grande Dixence je 285 m vysoká, 748 m dlouhá. Hráz má základnu širokou 200 m a na vrcholu je široká 15 m. Vrchol hráze má nadmořskou výsku 2 365 m a přehrada sama obsahuje 6 milionů m³ betonu. Pro zajištění hráze proniká materiál 200 m hluboko a 100 m na každou stranu hráze do okolní skály. I když je přehrada postavena na relativně malé říčce Dixence, je zásobována i z okolních řek, pramenů a ledovců. Jsou zde 4 čerpací stanice Z’Mutt, Stafel, Ferpècle a Arolla, které zajišťují přenos vody skrz 100 km dlouhý tunel do Lac des Dix. Voda z 87 m vysoké přehrady Cleuson, 7 km severozápadně, je také vedena do Lac de Cleuson. Tři přivaděče transportují vodu z Lac des Dix do vodních elektraren Chandoline, Fionnay, Nendaz a Bieudron, než je vypuštěna do Rhony. Všechny čerpací stanice, elektrárny a přehrady tvoří Cleuson-Dixence Complex. Většina vody pochází z ledovců, které se během léta rozpouští. Jezero je zcela naplněno zpravidla koncem září a postupně se vyprazdňuje během zimy, kdy nejnižší úrovně dosahuje v dubnu.

První přehrada Grande Dixence byla postavena v letech 1929 až 1935. Druhá přehrada, která měla zaplavit tu první, byla vybudována v letech 1951 až 1965 a byla naplněna 17. července 1957. První přehradu je možno spatřit, když je hladina nejníže. V letech 1993 až 1998 bylo postaveno potrubí vysokého tlaku, aby výrazně zvětšilo kapacitu přehrady. Transportovalo vodu k o 1 800 metrů níže položené elektrárně, která je bohužel je ale mimo provoz od svého prasknutí v prosinci 2000. Práce na novém potrubí s více bezpečnostními opatřeními již začaly.

Odpoledne je věnováno koupání v největších švýcarských termálních lázních BurgerbadKONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA   v městečku Leukerbad20 ve výšce 1400 m n.m..10 Jedná se především o venkovní bazény22s termálními vodami až 51 stupňů teplé, umístěné v horském kotli, umožňující výhled na Alpskou vysokohorskou přírodu.23. Nejlepší jsou bahenní koupele.

Třetí den po snídani vyrážíme do městečka Täsche,24 kde necháme autobus a pokračujeme ozubnicovou železnicí25 do městečka Zermatt 26 a dále pak opět ozubnicovou železnicí, která je zde již od roku 1898 pokračujeme na 3 km vzdálenou vyhlídkovou plošinu Gornergrat,27 ve výšce 3 130 m n.m. Zde se za pěkného počasí otvírá překrásný pohled na Matterhorn (4 478 m n. m.)28, který je považován za nejkrásnější horu. Naskýtá se pohled na horu Monte Rosu (Dufourspitze)29, nejvyšší horu Švýcarska dosahující výšky 4634 m n.m. I přesto, že jsme měli nezvykle příznivé počasí, vrchol hory Matterhorn byl pod meším mrakem, takže jsme ho neměli možnost spatřit30 celý. I přesto to byl neopakovatelný zážitek, což dokládají i fotografie pořízené z plošiny Gornergrat, zároveň to je i výzva k návratu zpět31. Zajímavostí, vztahující se k plošině Gornergrat je i to, že již v roce 1896 Joseph Perren Biner zde nechal postavit hotel Belvedere (dva roky před dostavbou ozubnicové železnice), další hotel byl dokončen v roce 1907. 32

Při zpáteční cestě jsme se zastavili v krásném, turisty hojně vyhledávaném městečku Zermatt3339 s 5 800 obyvateli. Tentokrát již takové štěstí na počasí nemáme a tak toto malé horské městečko procházíme za deštivého počasí34, kdy okolní kopečky jsou zahaleny oparem35. Městečko Zermatt leží na jižním konci údolí Matter, které je jedním z bočních větví velkého údolí Rhôny. Zermat nacházející se ve výšce 1 620 m n. m., v oblasti Vispu v německy mluvícím kantoun Valais je téměř kompletně obklopen vysokými horami Walliských Alp, mezi nimiž je i Monte Rosa (Dufourspitze), nejvyšší švýcarský vrchol a Matterhorn. Zermattem protéká řeka Matter Vispa36a spadá do povodí Rhony.

Zermatt je znám jako turistické městečko, zaměřené především na horolezce a lyžaře, opomíjená však není ani letní turistika. Prvním, kdo dosáhl vrcholu Mattherhornu byl Edward Whymper v roce 186537. Zase tak velký úspěch to nebyl, neboť jeho kolegové dva další horolezci výstup nepřežili. Od té doby se ročně pokouší zdolat Matterhorn tisícovky horolezců. Né vždy to končí dobře. O tom svědčí i hřbitov uprostřed městečka38. V roce 1870 zde byl dokonce vybudován na počest anglických horolezců anglikánský kostel.39

Další zajímavostí Zermattu je i to, že místní správa oblasti brání znečištění ovzduší v poměrně malém cípu údolí a proto zde platí zákaz používání spalovacích motorů. Tento zákaz nejen přímo chrání ovzduší z hlediska hygieny, ale i zajišťuje průzračnost ovzduší z hlediska turistického ruchu, kdy pohled na Matterhorn přímo z Zermattu patří mezi turistická lákadla. Téměř všechna vozidla v Zermattu jsou poháněna baterií s nízkou úrovní hluku40. Elektrická vozidla jsou povolena pouze pro místní obchodní činnost a služby, tedy ne pro osobní potřebu. Pro turisty jsou určeny elektromobily a silniční bateriové elektrické vláčky, které provozují hotely a taxislužby. Tradičně je možno si pronajmout aristokratický kočár s koňským spřežením41.

Den končí prohlídkou malebné vesničky s dřevěnými stavbami42 Saas Fee s 1 250 obyvateli umístěné v nadmořské výšce 1 800 m leží na horním konci údolí Saaser Tal a vesničkou protéká řeka Daaser Vispa43. Z vesničky je vidět za pěkného počasí 13 čtyřtisícovek, nejvyšší je Dom (4 545 m n. m.). Takovou zvláštností vesnice je ulička se samými dřevěnými stavbami na nohách „bývalými seníky“. Do vesničky, obdobně jako v Zermattu je zákaz vjezdu. Ve vesnici jezdí jen elektromobily hotelů44 a elektrotaxíky. Za zmínku stojí, že na místním hřbitově se nachází hrob čestného občana obce, významného německého spisovatele Carla Zuckmayera (1896 – 1977). Napsal např. román Masopustní zpověď, divadelní hru Veselý vinohrad, divadelní pohádku pro děti Hejtman z Kopníku. Zároveň je autorem mnoha citátů. Z vesničky se již vydáváme pěšky na půlhodinovou procházku do místa našeho ubytování, do vesničky Saas Almagell. Den, jak jinak, končí večeří45 při které někteří ochutnali místní specialitu Raclette.46

Poslední čtvrtý den je věnován několika významným pamětihodnostem Švýcarska.   Začínáme v Sionu, městě kterým protéká řeka Rhona a je obklopeno vinicemi a alpskými vrcholy. Toto městečko s 30 000 obyvateli leží 500 m n. m., na úpatí dvou městu dominujících pahorku Valére a Tourbillon47 na kterých se nacházejí biskupská sídla, dokreslující typický ráz města. Zajímavou stavbou města Sion je Chateau de Valere, opevněný kostel Notre Dame de Valere48, postavený na přelomu 12 a 13 století na kopci Valere, jevící se díky cimbuří a věži jako hrad.(trojlodní pilířová bazilika s románskými a gotickými elementy49 a 50). Nacházejí se zde varhany51, označované jako „varhany stylu vlaštovčího hnízda“ postavené roku 1390, jedny z nejstarších doposud hrajících varhan na světě, které jsme spatřili po výstupu na hrad. Na druhém vrcholu Tourbillon se nachází zbytky hradu Cateau de Tourbillon, postaveného na sklonku 13. století. 52

V západní části starého města se nachází katedrála Notre Dame du Glarier s hrobkami biskupů50, poslední středověká katedrála Švýcarska. Následuje oddych od památek a naše cesta vede do města Saillon jemuž dominuje zřícenina středověkého hraduKONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA, ale tentokrát se hradu vyhýbáme a míříme do místních termálních lázní Bains de Saillon55. Přestože tyto termální lázně nedosahovaly rozlohy lázní v městě Leukerbad i zde jsme si pobyt dostatečně užili. Dost koupání a vyrážíme do města St. Maurice, kde nás čeká prohlídka pozoruhodného kláštera56 ze 6.století s mnoha mimořádně cennými relikviemi. Jednu zdejšímu opatství věnoval i Karel IV.

Sv. Mořic byl původně keltská osada Acauno, hlavní osada keltského národa Nantuaenů. Pro svou strategickou polohu neušla pozornosti Římanů, kteří zde po dobytí území založili vojenskou a celní stanici na důležité obchodní cestě z Itálie do Galie a Germánie. Koncem 3. stol. zde byla pobita nějaká římská legie (viz. Legenda níže). Ostatky těchto bojovníků nechal biskup Theodor o sto let později vyzvednout z hrobů a umístnit do společného hrobu pod úpatím místního útesu. Nad hrobem byla pak postavena svatyně. Dne 22. září 515 pověřil burgundský král Zikmund (Sigismund) skupinu mnichů, aby nedaleko této svatyně založili klášter a uctívali památku těchto mrtvých. Toto datum je také považováno za datum založení kláštera, který je dnes nejstarším klášterem v západní Evropě.
Již od počátku byl klášter středem velkého zájmu poutníků z dnešního Německa, Francie a Itálie. Velké oblibě se těšil také u merovejských a karolínských panovnických dynastií, jejíž příslušníci zde nacházeli často místo svého posledního odpočinku. Díky tomu byly také otevřeny nové cesty a průsmyky přes Alpy, hlavně do Itálie. Do 9. stol. se opatství nazývalo Agaune. Teprve až tehdy byl do názvu přidán jméno Mořic, takže se od té doby nazývalo opatství sv. Mořice Agaunského (Saint Maurice d’Agaune).
Osada a klášter byl však díky své poloze v neustálém ohrožení nejen od záplav řekou Rhônou a sesuvů okolních skal, ale také byl v r. 574 vydrancován Lombarďany a v pol. 10. stol. Saracény. Přesto byl neustále obnovován a vždy měl výsostné postavení mezi okolními kláštery. Na konci 9. stol. se stalo městečko s klášterem duchovním centrem druhého Burgundského království (druhé dělení karolínské říše) a byl zde korunován král Rudolf I. v r. 888. Po r. 1032 přechází území pod správu Savojska, jenž sem dosazuje svého kastelána. V r. 1128 přebírají klášter augustiniáni. První zdejší měšťané jsou listině dokumentováni již v r. 1170. Pod správou Savojska zůstává město až do posl. čtvrtiny 15. stol., kdy se vlády po burgundských válkách ujímá Horní Wallis a sionské biskupství (1478). Sv. Mořic je následně ustanoven jako správní centrum Dolního Wallisu.
V r. 1798 se ve sv. Mořici scházejí zástupci Horního a Dolního Wallisu a je vyhlášena nezávislost Wallisu a založena republika Wallis. Intervencí francouzského direktoria (1795 až 1798) je ale Wallis připojen ke Švýcarské konfederaci. Horní Wallis proti přítomnosti okupačních francouzských vojsk a proti tomuto rozhodnutí protestuje. Povstání je nakonec vojensky zlomeno a až do r. 1814 je Wallis připojen k Francii jako department Simplon. R. 1815 se konečně Wallis připojuje ke Švýcarské konfederaci. Sv. Mořic se stává hlavním městem jednoho ze 13. krajů. Dnes opatství pokračuje v bohoslužebných rituálech na pomníku mučedníků a zůstává strážcem křesťanských hodnot v našem světě. Je také důležitým místem setkávání, porozumění a studií.

V kostelní věži opatství visí kromě zvonkohry ještě 8 velkých zvonů. Dle archivních záznamů kláštera zde byl zvon osazen prokazatelně již počátkem 13. stol., ale s největší pravděpodobností již mnohem dříve. Převzato z http://www.apsida.cz/hrady/cizina/swis/wallis/st_maurice/stmaurice.htm#ST.%20MAURICE.

Poslední zastávkou je Ženevské jezero,57kdy následuje za slunného počasí nádherná asi tří kilometrová procházka podél pobřeží Ženevského jezera z města Montreux k hradu Chillon.

Ženevské jezero je největší švýcarské a zároveň i francouzské jezero, které leží v západním Švýcarsku na hranicích s Francií. Přilehlé švýcarské kantony jsou Ženeva, Vaud a Valais. Jižní břeh jezera patří francouzskému departmentu Horní Savojsko. Jde o největší jezero v Alpách a po Balatonu o druhé největší ve střední Evropě.   Vzniklo jako výsledná vodní nádrž z jednoho ramene Rhonského ledovce. Má rozlohu 582 km² (z toho 343 km² ve Švýcarsku a 234 km² ve Francii). Je 72 km dlouhé a maximálně 14 km široké. Dosahuje maximální hloubky 310 m , někdy se uvádí i 330 m. Objem vody činí 89 km³. Leží v nadmořské výšce 372 m n m. Klima je označováno jako mírné, teplé, což umožňuje ve svém důsledku pěstování nejrůznějších druhů vegetace60 a to i subtropické a tak procházka po rozkvetlém nábřeží Ženevského jezera patří k těm neopakovatelným, stojícím za zhlédnutí.

Po prvních metrech naší procházky po nábřeží narážíme na zde uctívanou sochu Freddie Mercury (1946 – 1991)59, který byl britským skladatelem, zpěvákem a členem rockové skupiny Queen. Dodnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších rockových zpěváků v historii, proslulý byl i svým charizmatem při vystupování. Zajímavostí je podél pobřeží mnoho, ale největšího zájmu kolemjdoucích se těší místní květena60 , která zahrnuje všechny možné květiny a stromy – prostě nevíte co nejhezčího vyfotit. Procházka končí u hradu Chillon,61ležícím v kantonu Vaud.Hrad byl postaven ve 13. století a je jedním z nejzachovalejších středověkých evropských hradů. Poloha hradu v tomto místě byla v historii strategicky významná, protože ten, v jehož držení byl hrad ovládal cestu okolo Ženevského jezera a mohl vybírat mýtné. Hrad patřil savoyským hrabatům, která z něj vytvořila reprezentativní sídlo své doby vybavené krom jiného také pevným žalářem. 62

Na počátku 19. století hrad Chillon navštívil i básník George Gordon Byron, kterého návštěva inspirovala k napsání básně „Vězeň chillonský“. Jedná se   o veršovanou povídku, jejímž hrdinou je jeden z bratrů, vězněný na Chillonském hradu.

A co na závěr?

Bylo to krásné, bylo to milé, bylo to sice krátké, ale zato dech beroucí. A pokud máte zájem se do Švýcarská na chvíli vrátit alespoň formou obrázků, sáhněte po krásné knížce fotografií ze Švýcarska (Švýcarsko cestopis ve fotografii od Hany Růžičkové).

Zprávu jsem zpracovala z poznámek ze zájezdu, za pomocí internetu, průvodců po Švýcarsku a dalších knih a ve spolupráci s pí. Kalouskovou.

Napsat komentář